Vánočka ať pečená doma, nebo koupená je nezbytnou a nepostradatelnou součástí vánočních svátků.
Její pečení má u nás dlouhou historii sahající až do 16. století.
Je ale dost možné, že její historie sahá ještě dál. V minulosti prošla
vánočka několika malými změnami, jak v pečení, tak v názvech. Dodnes se setkáváme s jejími staršími názvy jako calta, huska, pletenice, štědrovice, pletanka, štrucla, ceplík, žemle, štricka a podobně.
Pečení vánočky dřive patřilo výhradně do rukou cechovních řemeslníků - pekařů. Teprve od 18. století si lidé začali péct vánočku i doma. Peklo se tolik vánoček, kolik měla rodina členů. První a největší vánočka patřila vždy hospodáři, který ji jako první směl na závěr Štedrovečerni večeře nakrojit.
Po krajíčku vánočky se také dávalo dobytku aby byl zdravý a neškodili mu zlé sily. Lidé se s ní obdarovávali, dávala se
po krajíčku i koledníkům, obecným pastýřům a čeládce, kterým kolem vánoc končila služba.
Dříve se vánočka pekla výhradně na vánoce a její pečeni nebylo jednoduché. Hospodyně, která při zadělávání vánočky nesměla promluvit musle mít na sobě výhradně čistou, bílou zástěru a šátek a při kynutí vánočky měla kolem vánočky skákat vysoko do výšky. V některých krajích se do vánočky také zapékal drobný peníz. Kdo jej na štedrý večer objevil, ten měl po celý rok zaručené štesti a zdraví. Oproti tomu připálená, nebo natrhlá vánočka věstila nezdar a smůlu.
