Vánoce jako součást holocaustu

Blíží se nám orgie konzumu neboli moderní vánoce a proto se dnešní článek bude věnovat této zrůdnosti, které se pokrytecky říká svátky klidu a míru.

Že vánoce dávno postradají jakýkoliv duchovní rozměr je jasné snad každému. Je to celkem logický průvodní jev konzumní společnosti – duchovno nelze zpeněžit a udělat z něj zboží – je proto zcela zbytečné. Zajímavý je také fakt, že lidé pravidelně rok co rok nadávají na přeplněné obchody, ulice, náměstí, „vánoční“ trhy apod. Nelíbí se jim gigantická množství lidí vzájemně do sebe strkajících, nelíbí se jim stresy při nákupu dárků (rozuměj konzumního zboží), mrtvých či umělých stromků a přidušených, zubožených kaprů, ale rok co rok to absolvují znovu a znovu.

Nepoučitelnost konzumního plebsu je nedozírná. Navzdory tomu lze u lidí pozorovat jakýsi sentiment v čase vánočním, zapalování svíček doma, zpívání vánočních koled… i povrchní člověk má pořád ještě nějaké city, byť jsou vypěstovány médii. Nebyl by to ovšem zhýčkaný, otupělý člověk, žijící v karikatuře spravedlivého demokratického režimu, aby své city projevoval i vůči někomu jinému než sobě (splnění „vánoční povinnosti“ ve formě dárku či příspěvku nějaké nesmyslné charitě, není projev citu vůči jiným) a proto se naprosto nelze divit, že každoročně přihlíží holocaustu stromků a kaprů.

Moderní vánoce, resp. zdeformovaná hra na vánoce, je plná paradoxů. To se ovšem týká celé společnosti. Nedávno se maloměšťáci zuřivě vrhali v diskusích (jak jinak, než pouze v diskusích) na hinduisty, kteří v Nepálu obětovali jakési své bohyni přes 200 000 kusů zvířat. Odsuzovali hinduisty jako barbary, špíny a hajzly, kteří vůbec nemají kulturu, natož pak rozum. „Ve 21. století povraždit tolik nevinných zvířat jen kvůli nějakému bludu!“ – „Usekal bych jim ruce“ – „Jak tohle může někdo dopustit?“ To jsou v kostce nejčastější reakce k této události.

Nelze nijak omluvit tento hrůzný čin, který si skutečně zasluhuje upřímné opovržení, avšak pokud daný čin odsuzuje člověk, který má přímo na svědomí smrt tisíců zvířat ročně, hned to věci staví do jiného světla.

O celoročním holocaustu zvířat rozličného druhu jsme již psali několikrát, avšak „sezonní“ část celého průmyslu se smrtí, totiž týrání a vraždění kaprů jsme ještě neprobrali. Podívejme se tedy jak se věci mají.

Rybolov sám je činnost (byť jako koníček) dosti prazvláštní. Zřejmě jde o mrchožrouty tolik obhajovaný instinkt lovce, vždyť chrabrý rybář s nasazením života vlastnoručně zbaví svět dalšího krvelačného, lidožravého kapra. Přesto je tento druh rybolovu (posedávání na břehu vodní plochy a čekání – mnohdy – na Godota) nic proti odulému rakovinnému nádoru společnosti jménem výlov rybníků. Kvůli jakési domnělé tradici (která pochází dle některých zdrojů z období 2 sv. války, kdy byl kaprem nahrazován nedostatek masa, dle jiných je to tradice již ze středověku, kdy ryby byly spojeny s náboženskou stránkou života) dochází během vánočních svátků k likvidaci několika set tisíc kaprů, což pochopitelně nevypovídá nic o barbarismu a nekulturnosti naší společnosti – tohle je přeci normální.

Samotný chov kaprů je odpudivá scenérie cynismu a bezcitnosti: dospělým samicím jsou odebrány jikry (neboli z dospělých samic jsou jikry vymačkány ven) a v mísách se smísí s mlíčím, odebraném zase dospělým samcům. Ve speciálních nádobách dochází k vylíhnutí malých kapříků, kteří jsou krátce nato vyliti do prvního rybníka svých životů. Samotný výkrm a způsob chovu kaprů způsobuje, že jsou rybníky jedním velkým kotlem nezdravé, zapáchající a infikované b